Bienvenue

Všechno šlo skutečně perfektně.

Až  do chvíle kdy mi přišel ten zpropadený dopis. Svých 11. narozenin jsem se bála jak Růženka trnu! Jasně, že jsem se těšila na hrad už od narození, jasně, že chci být kouzelnice. Ale teď? Zrovna měl přijít výroční ples k založení firmy Bennington, nové šaty, staří známí. Nevadí mi, že doma nikoho nemám. Kromě skřítky, svého Roxpera a učitelů. Jsem tak nějak zvyklá. Ale na výročním plese každý rok vídávám i děti ostatních obchodníků. Navíc jsem poslední rok slíbila Charlesovi H., že mu ukážu knihovnu! A teď jako nic?! No to teda díky, otče.

Podle jeho slov jsem rozmazlená. Já vím! To je špatně? Můžete za to vy, páni rodičové. Kdybys tolik nepracoval, já vím, já vím, firma není tak daleko. Ale to mě má zajímat? Je mi 11,5 let. Chci jezdit na Roxperkovi, učit se tančit, učit se chovat ve společnosti dospělých, učit se francouzsky. Ne poslouchat o našem rodinném odkazu, za který se mi mimochodem smějí, tedy hlavně Hugo. Aspoň, že umí francouzsky.

Ano otče, pořídila jsem si knihu, abych si mohla vše zapsat. Až budeš na smrtelné posteli, jednou ti své zápisy budu číst. Udělají ti jistě blaho na duši. A také znám  první děti. Své věkové kategorie. Tedy, o rok starší, ti mé věkové kategorie jsou až na Sussie divní.

Ale abych začla tedy od začátku. Táta po přijetí dopisu okamžitě začal balit. Odjíždíme. Ani jsem se nestihla rozhlédnout, a už jsme byli v Londýně. Do ruky mi dal dopis, co mi přišel, jízdenku, pár galeonů, hřeben, ručník, klíček a starej se. Jakože cože?! Okamžitě jsem se rozbrečela. Pokusila jsem se vrátit domů, ale otec byl nekompromisní, prý že mi Děravý kotel prospěje. Jak jako prospěje? Už jen ten název je odporný. Prý, že on tak taky kdysi přežil. Tak můžu i já. Na matku tentokrát moje ubrečené oči nefungovaly, představte si, že i ona si tímhle musela projít. Asi nějaký očistec, aby se rozdělila lepší vrstva od těch horších, a do Bradavic šli jen ti, co to vydrží. No, to mám co dělat.

Stížnost totiž nepomohla. Děravé prostěradlo, zatuchlý pokoj, smradlavý koberec, pofidérní židle. A prý, že mi to musí stačit. Ta uklízečka mě ještě stihla obvinit, že jsem ten smrad udělala já. No dovolte?! Já jsem si lehla do té šílené postele jenom jednou. Raději budu spát na podlamující se židli, než v posteli, která mě sežere za živa. Možná ty díry prezentují název – Děravý kotel.

V hloučku děcek co se připitoměle chichotali a hráli si na učitele, jsem viděla jednoho kluka, který seděl tak nějak bokem, a s nikým se nebavil – Hugo, voodoo dítě, New Orleans. Začala jsem si stěžovat, prý stížnosti nepomáhají – to už vím. Raději by si omlátil hlavu o zeď, než mluvit o mé rodině, takže jsem následující dny mluvila raději o sobě a své skvělé maličkosti.

Je mu 12 let, chodí také do Zmijozelu, ačkoliv mě vyděsil, že jsem na Zmijozel moc princezna! Nejsem princezna! Teda, těší mě, když mi to říká, ale ne, tak, jak mi to říká. V podstatě se mi vysmívá. Když jsme u toho, náš poslední rozhovor byl děsivý. Nevím ani proč, ale raději mě ignoroval, tak jsem mu řekla, že se nemusí bát, že už mě neuvidí. Prý zítra. Ti dám takové zítra, až se ti hlava zamotá! Neuvidíš mě a tečka. Nebudu se zahazovat s někým, kdo se mi bude smát za mou dokonalost. Pobrečela jsem si podruhé. Tentokrát kvůli dítěti. Vážně je tak super mít kamarády vrstevníky, jak jsi říkal?

Znám ještě druhého kluka, Finnleyho. Ó můj bože! Jestli na světě existuje krásnější zadek, tak ho má jedině Charles H. Finnleyho jsem srazila židlí. Teda, on mě podezírá, že jsem se houpala. Nepřiznala jsem to, ale co jiného tam z nudy dělat. Narozdíl od Huga, který si mě dobírá kvůli mým princeznovským manýrům, Finnley se snaží alespoň přetvářet, a dělat ze sebe gentlemana. Je to Skot, takže nechápu, jak se s ním vůbec Hugo zvládne bavit. Ale udělal na mě dojem, když mi při seznámení lehce políbil ručku. Konečně někdo, kdo má vychování. Očividně však jeho sarkasmus dosahuje nebeských výšin. Pokud s tím něco brzy neudělám, dostane se na list nepřátel, na kterém je zatím jedna mudlovka, co nepoznala ani Děravý kotel a nezná kouzla. Pak, že se sem mudlové nedostanou. Nevadí mi barvy pleti, klidně ať si je člověk zelenej, jen když je to kouzelník.

No, ale o tom psát nechci, nemá smysl zbytečně zabírat místo lidmi, kteří by neměli vůbec mít možnost poznat kouzelnický svět. Dopisy nosí sovy, ne paní z Ministerstva Kouzel. Kdyby na Ministerstvu měli na tohle čas, tak by bylo něco vážně špatně.

Finnley Lamont se také baví s nějakou holkou, Katherine Spring. Přišlo mi zvláštní, že nepřidává důležitost své rodině, a při zmíňce o rodičích zmínila jen otce. Co je s matkou? Nechtěla jsem před Finnleym zbytečně rozebírat čistokrevnost, navíc mě absolutně rozhodila Katherine, když přeložila větu co jsem řekla francouzsky Finnleymu tak, že z toho vypadlo, že se mi líbí. Zrudla jsem. Má pěknej zadek, chodí běhat, a tak. A co?! Ten jeho skotský přízvuk a rozcuch dělají své. A taky je celkem vysoký. Stejně jako já. Musím tak nějak ještě přehodnotit, zda se bude dál bavit s Katherine, a až jí jednou potkám sama, vyzpovídám jí ohledně té matky. Naštěstí mi nepodala ruku, takže pokud to bude mudla, nic se nestalo – ruku jsme si nepodaly. Ve výsledku stejně skončí v Mrzimoru a budu mít klid. Pokud bych tam skončila já, balím kufry. Raději uteču, než abych dovolila vydědění, které by mě za tento osud jistě potkalo.

Tak dobrou noc Roxperku, dobrou noc mami. Dobrou noc světe, jdu přežít další noc v tom příšerném podniku s názvem Děravý kotel. Tedy, až přestanu brečet.